Problematika poškozeného jako jedné ze stran trestního řízení, jeho procesní postavení a práva a povinnosti v rámci trestního řízení bývají opakovaně předmětem úvah, polemik a kritiky odborné veřejnosti, a to i z toho důvodu, že stávající právní úprava v této oblasti se v určitých bodech jeví jako nedostatečná. Ve svém příspěvku se však chci věnovat samotnému jednání a počínání si orgánů činných v trestním řízení vůči poškozenému ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 TrŘ, ale rovněž i vůči všem osobám, které se cítí být jakýmkoliv způsobem poškozeny na svých právech v důsledku spáchání trestného činu, a to v průběhu celého probíhajícího trestního řízení. Zde potom nemám na mysli jen poškozené z hlediska zmíněného ustanovení § 43 odst. 1 TrŘ, ale i ty osoby, které, ač se cítí být trestným činem poškozeny, poškozenými ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 TrŘ nejsou. Z kriminologického pohledu pak tyto osoby lze nazývat oběťmi trestné činnosti.

 

V prvé řadě si je nutno uvědomit, že v důsledku spáchané trestné činnosti se její oběti často dostávají do velmi složitých životních situací, spáchaná trestná činnost znamená pro oběť stresující zážitek, což se samozřejmě projeví i na její psychice. Při necitlivém či nevhodném chování okolního prostředí vůči oběti potom často dochází k její sekundární viktimizaci, což znamená, že v návaznosti na neadekvátní chování či reakce okolí na skutečnost, že jí bylo zasáhnuto do jejích práv trestnou činností, tato oběť pociťuje další psychickou újmu, trpí pocitem bezpráví, zmaru, nejistoty a odloučenosti, což často může vyvolat až vznik posttraumatické stresové poruchy. Ta se může u oběti objevit i po několika měsících, kdy se již zdá, že oběť celou situaci zvládla a překonala, a může mít i charakter dlouhodobých chronických potíží.

Dle článku 1.3. Doporučení (2006) 8 Výboru ministrů Rady Evropy na pomoc obětem trestných činů¹⁾ se sekundární viktimizací rozumí viktimizace, která se neobjevuje jako přímý důsledek trestného činu, nýbrž jako reakce na jednání institucí a jednotlivců vůči oběti. Po spáchání trestné činnosti se jako jedni z prvních dostávají s obětí do kontaktu právě orgány činné v trestním řízení a komunikují s ní v rámci celého trestního řízení. Bohužel i ty jsou častým zdrojem sekundární viktimizace obětí.

Na základě dílčí analýzy občanského sdružení Bílý kruh bezpečí, o. s., které poskytuje pomoc obětem a svědkům trestné činnosti, bylo zjištěno, že oběti znásilnění jako druhý nejčastější zdroj sekundární viktimizace uváděly právě orgány činné v trestním řízení. Získané poznatky pocházejí z interview mezi poradcem a obětí v letech 2001 a 2002 a opírají se o zkušenosti 55 obětí znásilnění, které se na poradnu Bílého kruhu bezpečí, o.s. obrátily kvůli reálně pociťované sekundární viktimizaci.

Hlavními důvody, proč tyto oběti pociťovaly po kontaktu s orgány činnými v trestním řízení pocit sekundární viktimizace, bylo neposkytnutí srozumitelné informace o postupech kriminálního vyšetřování, neprojevení zájmu o bezpečí oběti, výslech probíhal v nevhodných místnostech (rušivé vlivy, nedůstojné prostředí apod.), v určitých případech tendence rozmluvit poškozené úmysl podat trestní oznámení, poskytnutí nedostatečných informací o průběhu a výsledcích vyšetřování případu, dlouhé lhůty, vyslýchající kladl zraňující otázky na sexuální anamnézu oběti (zejména v průběhu hlavního líčení)³⁾.

Skutečnost, že orgány činné v trestním řízení jsou jedním ze zdrojů sekundární viktimizace obětí, vyplývá rovněž z ročních statistik občanského sdružení Bílý kruh bezpečí, o. s. z let 2004 – 2008⁴⁾. Jedním ze statisticky sledovaných údajů získaných od klientů této organizace je i informace, s jakým problémem klienti do poradny přicházejí a na co si stěžují.

Z uvedených statistik potom vyplývá, že klienti si ve značné míře stěžují na policii, dalším častým zdrojem stížností jsou soudy.

Snaha zamezit vzniku sekundární viktimizace v důsledku jednání orgánů činných v trestním řízení se objevuje v prvé řadě v legislativě mezinárodních organizací. V preambuli Doporučení (85) 11 Výboru ministrů Rady Evropy o postavení oběti v rámci trestního práva a trestního procesu⁵⁾, je mimo jiné uvedeno, že v systému trestního práva je nezbytné brát na oběti zvýšený ohled s ohledem na jejich fyzickou, psychickou, materiální či sociální újmu a dále je v tomto ohledu nutné zvážit, jaká opatření jsou k zabezpečení jejich potřeb nejvhodnější. Dle tohoto Doporučení je potom ve všech stádiích projednávání trestného činu nutné s obětí trestného činu zacházet způsobem, který zohledňuje její osobní situaci, její práva a zachovává důstojnost.

Problematikou sekundární viktimizace se potom zabývají i další doporučení Výboru ministrů Rady Evropy; jedná se například o Doporučení (91) 11 Výboru ministrů Rady Evropy o sexuálním vykořisťování, pornografii, prostituci a o obchodování s dětmi a mladými dospělými⁶⁾ či Doporučení (97) 13 Výboru ministrů rady Evropy o zastrašování svědků a právu na obhajobu⁷⁾.

Důraz na prevenci vzniku sekundární viktimizace obětí trestné činnosti se objevuje samozřejmě i v právních předpisech Evropské Unie; dne 15. 3. 2001 bylo Radou Evropské unie přijato Rámcové rozhodnutí 2001/220/SVV o postavení obětí v trestním řízení. V preambuli uvedeného Rámcového rozhodnutí je zakotveno, že je třeba přihlížet k potřebám obětí a vyhovět jim komplexním a koordinovaným způsobem, aby se zabránilo přijímání dílčích či nesourodých řešení, jež by mohla oběti způsobit druhotné poškození. Dále je dle tohoto Rámcového rozhodnutí nezbytné sblížit pravidla a praxi týkající se postavení a hlavních práv obětí, se zvláštním zřetelem na respektování důstojnosti obětí, na jejich právo poskytovat a přijímat informace, právo rozumět a být pochopen, právo být chráněn v jednotlivých etapách řízení a právo na přihlédnutí ke znevýhodnění způsobenému bydlištěm v jiném členském státě, než ve kterém byl spáchán trestný čin. Osobám přicházejícím do styku s oběťmi je potom nezbytné poskytnout vhodné a dostatečné školení, neboť je to podstatné jak pro oběti, tak pro dosažení cílů trestního řízení.

 

Standard jednání s obětí trestného činu zakotvený v právních předpisech Evropské unie a legislativě mezinárodních organizací lze nazvat jakýmsi právem oběti na citlivé zacházení a měl by být ze strany orgánů činných v trestním řízení samozřejmostí v průběhu celého trestního řízení. V tomto ohledu považuji za nutné, aby osoby v postavení orgánů činných v trestním řízení, které se dostávají do kontaktu s oběťmi trestné činnosti, byly v této oblasti dostatečným způsobem proškoleny a dále systematicky vzdělávány.

Pokud jde o vzdělávání soudců v dané oblasti, Justiční akademie jako hlavní institut zabezpečující vzdělávání osob působících v okruhu působnosti resortu Ministerstva spravedlnosti nabízela v minulosti v rámci školení pro trestní soudce i semináře zaměřené na postavení poškozeného či na důkazní prostředky a výslech svědka či poškozeného jako jeden z nich. Součástí takových seminářů byl potom určitý exkurs zabývající se otázkou výslechu poškozeného se zaměřením na speciální techniky výslechu. Jak zde již bylo uvedeno, tyto přednášky však byly pouze dílčími součástmi takto specifikovaných seminářů. V letošním roce Justiční akademie uspořádala několik dvou až třídenních seminářů zabývajících se již výslovně otázkou psychologie výslechu dospělých a psychologie výslechu dítěte. To, že jde o krok správným směrem, potvrzuje vysoký počet zájemců o tyto semináře⁸⁾. Pokud jde o vzdělávání justičních čekatelů, otázky techniky provádění důkazních prostředků v rámci vzdělávacího schématu však do současné doby samostatně vůbec řešeny nejsou. Zde spatřuji určité mezery v systému vzdělávání, neboť otázka psychologie výslechu nejen poškozeného či oběti trestné činnosti, ale například dětského svědka i samotného pachatele trestné činnosti (zvláště, pokud se jedná o osobu nezletilou) by měla být alespoň v hrubých rysech známa všem orgánům činným v trestním řízení.

        

 

 

 

 

¹⁾ Reccommendation (2006) 8 of the Commitee of Ministers to member states on assistance to crime victims (Adopted by the Commitee of Ministers on 14. 6. 2006 at the 967th meeting of the Ministers’ Deputies) (citováno 14. 7. 2008). Dostupný z: https://wcd.coe.int/rsi/common/ index.jsp

²⁾ Čírtková, L., Vitoušová, P. a kol. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Příručka pro pomáhající profese. 1. vydání. Praha: Grada Publishing 2007, s. 22.

³⁾ Čírtková, L., Vitoušová, P. a kol. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Příručka pro pomáhající profese. 1. vydání. Praha: Grada Publishing 2007, s. 23.

⁴⁾ Statistiky (citováno 25. 2. 2009). Dostupné z: http://www.bkb.cz/redaction.php?action=showRedaction&id_categoryNode=268.

⁵⁾ Reccommendation Rec (85) 11 E of the Commitee of Ministers to Member States on the position of the victim and the framework of criminal law and procedure (Adopted by the Commitetee of Ministers on 28 . 6. 1985 at the 387th meeting of the Ministers’ Deputies) (citováno 14. 7. 2008). Dostupný z: https://wcd.coe.int/ViewDoc.jsp?id=697267& Site=COE&BackColorInternet=DBDCF2&BackColorIntranet=FDC864&BackColorLogged=FDC864.

⁶⁾ Reccommendation Rec (91) 11 E of the Commitee of Ministers to Member States concerning sexual exploitation, pornography and prostitution of, and trafficking in, children and young adults (Adopted by the Commitetee of Ministers on 9. 9. 1991 at the 461th meeting of the Ministers’ Deputies) (citováno 14. 7. 2008). Dostupný z: https://wcd.coe.int/View-Doc.jsp?id=608513&Site=COE&BackColorInternet=DBDCF2&Back-ColorIntranet=FDC864&BackColorLogged=FDC864.

⁷⁾ Reccommendation Rec (97) 13 E of the Commitee of Ministers to Member States concerning intimidation of witnesses and the rights of the defence (Adopted by the Commitetee of Ministers on 10. 9. 1997 at the 600th meeting of the Ministers’ Deputies) (citováno 14. 7. 2008). Dostupný z:

ttps://wcd.coe.int/ViewDoc.jsp?id=585341&Site=COE&BackColorInternet=DBDCF2&BackColorIntranet=FDC864&BackColorLogged=FDC864.

⁸⁾ Tyto údaje lze nalézt na stránkách Justiční akademie v sekci celoživotníhovzdělávání pro rok 2009, blíže viz http://portal.justice.cz/justice2/Soud/soud.