Mgr. Jakub Vozáb, Mgr. Jiří Slavíček, Praha

I. Úvod

 Na základě novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 136/2002 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2003 ke změně právní úpravy odpovědnosti za vady při prodeji zboží v obchodě, přičemž nejčastěji citovanou změnou je prodloužení obecné záruční doby za vady zboží z 6 na 24 měsíců. Motivem pro to, abychom se zabývali otázkou, zda vůbec právo ES vyžaduje zákonnou záruku za vady spotřebního zboží při prodeji v obchodě s tak významně dlouhou záruční dobou, byla úvaha, která nejspíše v těchto dnech tíží velkou skupinu výrobců, dovozců a konečných prodejců, totiž úvaha, co s budoucími nároky spotřebitelů ze záruky za vady spotřebního zboží, které ze samé své podstaty nebo pro svůj účel použití uvedený výrobcem je určeno ke spotřebě nepřesahující dobu 24 měsíců, na které se však bude vztahovat obecná záruční doba. Jedná se o různé skupiny sezonního zboží nebo zboží na jedno použití, jako je např. sezonní ošacení, kosmetika či drogistické zboží.

Podle důvodové zprávy připojené k vládnímu návrhu zákona[1] má tento návrh výrazně harmonizační povahu a sleduje se jím dosažení plné slučitelnosti právního řádu České republiky s právními akty Evropských společenství v oblasti občanského práva, zejména pak se směrnicí 1999/44/EC[2] (dále jen „směrnice“). Ke změně znění § 620 ObčZ pak důvodová zpráva uvádí:[3] „Podle čl. 5 odst. 1 směrnice 1999/44/ES ručí prodávající dva roky od dodání za veškeré vady spotřebního zboží, které se v této době projeví jako rozpor s kupní smlouvou, směrnici proto neodpovídá platná úprava šestiměsíční záruční doby.“

Provedená „harmonizace“ českého práva se od 1. 1. 2003 stane problémem v případech, kdy výše naznačené zboží si nemůže uchovat své vlastnosti, které mělo v den převzetí spotřebitelem po celou dobu trvání obecné záruční doby a zároveň takové zboží nelze klasifikovat jako rychle se kazící[4] nebo jako zboží použité – v těchto případech by se neuplatnila zákonná záruka prodávajícího za shodu se smlouvou (§ 619 odst. 1 ObčZ),[5] nebo pokud zároveň neexistuje zvláštní právní předpis, na základě kterého by bylo možné na takovém zboží uvádět lhůtu k použití (expirační lhůtu) – záruční doba by skončila uplynutím této lhůty (§ 620 odst. 1 věta druhá ObčZ), nebo se zároveň nejedná o druh zboží, pro který je stanovena speciální (kratší) záruční doba, než je obecná záruční doba (§ 620 odst. 1 věta první ObčZ).

Výše uvedené tvrzení navrhovatele zákona spolu s provedenou transpozicí čl. 5 odst. 1 směrnice do § 620 odst. 1 ObčZ však budí v kontextu celého znění směrnice značné pochybnosti, které se pokusíme naznačit dále v textu.

II. Principy právní úpravy v ČR

 Současná právní úprava rozlišuje odpovědnost za shodu se smlouvou při převzetí zboží kupujícím podle § 616 odst. 1 ObčZ (dříve odpovědnost za vady zboží při převzetí kupujícím podle § 619 odst. 1 ObčZ) a zákonnou záruku za vady zboží, které se projeví jako rozpor s kupní smlouvou po převzetí zboží kupujícím v záruční době podle § 619 odst. 1 ObčZ (dříve záruka za vady zboží, které se vyskytnou po převzetí věci v záruční době podle § 619 odst. 2 ObčZ). Oba tyto právní instituty se uplatňují přímo ze zákona, což nelze smlouvou vyloučit, a v obou případech se jedná o odpovědnost objektivní, tedy bez ohledu na zavinění. Dále zná naše právní úprava ještě institut fakultativní záruky za vady zboží, který se může uplatnit jen výhradně z vůle prodávajícího na základě jednostranného záručního prohlášení následně přijatého spotřebitelem podle § 620 odst. 5 ObčZ (dříve § 620 odst. 3 ObčZ).

Právní úprava rozlišuje obecnou záruční dobu (§ 620 odst. 1 ObčZ) a dále některé speciální záruční doby pro vybrané druhy zboží.[6]

Smyslem právního institutu zákonné záruky za vady zboží je zvýhodnit spotřebitele tak, aby nemusel prokazovat, že vady zboží, které se projevily v době mezi převzetím zboží a uplynutím záruční doby, tu byly již v okamžiku převzetí zboží. Institut zákonné záruky je přitom v právu ČR výrazným prvkem ochrany spotřebitele při prodeji zboží v obchodě a i v jiných právních vztazích, jako jsou např. vztahy vznikající na základě smlouvy o dílo.[7]

V případě, kdy se vada zakoupeného spotřebního zboží, která existovala již v době převzetí zboží spotřebitelem, projeví až po uplynutí příslušné záruční doby, má spotřebitel za předpokladu, že dosud neuplynula prekluzivní lhůta stanovená v § 599 odst. 1 ObčZ, možnost domáhat se svých práv z odpovědnosti za vady ještě na základě ustanovení § 616 odst. 1 ObčZ. V tomto případě musí však již prokazovat kromě jiného i existenci příslušné vady v okamžiku převzetí zboží. Vzhledem k tomu, že obecná záruční doba nyní činí 24 měsíců (dříve 6 měsíců) a lhůta určená k uplatnění práv spotřebitelem u prodávajícího podle § 599 odst. 1 ObčZ činí 6 měsíců a obě počínají dnem převzetí zboží spotřebitelem, je tato možnost praktická jen u zboží, na které je aplikovatelná speciální (kratší) zákonná záruční doba.

III. Právní úprava vyžadovaná směrnicí po členských státech
 
1. Předmět směrnice na pozadí teoretických pojmů
 Orgány ES při své činnosti běžně užívají v souvislosti s problematikou ochrany spotřebitele při prodeji spotřebního zboží pojmy „legal guarantee“[8] a „commercial guarantee“,[9] mezi kterými striktně rozlišují. Pojem „legal guarantee“ představuje tradiční ochranu kupujících při prodeji zboží existující v určité modifikované podobě ve všech právních řádech členských států, která se uplatní přímo ze zákona. Jak bude uvedeno dále, v právu ES jde pouze o jediný právní institut, a to odpovědnost prodávajícího za rozpor zboží se smlouvou, který existuje v době převzetí zboží spotřebitelem. V právním řádu ČR tomuto vymezení odpovídá jak institut odpovědnosti za shodu s kupní smlouvou existující v době převzetí spotřebitelem (§ 616 odst. 1 ObčZ), tak i institut zákonné záruky za vady zboží (§ 619 odst. 1 ObčZ). „Commercial guarantee“ je potom jen fakultativním doplňujícím právním institutem založeným výhradně na projevu vůle prodávajícího,[10] kterému v právu ČR odpovídá institut záručního prohlášení prodávajícího spotřebiteli uvedeného v záručním listu (§ 620 odst. 5 ObčZ).

V právních aktech ES se však tyto termíny nevyskytují. Pojem „legal guarantee“ není užíván vůbec a pokud práv­ ní akty upravují problematiku spadající pod pojem „com­ mer­ cial guarantee“, užívají termín „guarantee“. V tomto duchu je třeba hodnotit i obsah směrnice, která se věnuje některým aspektům prodeje spotřebního zboží a s tím souvisejícím poskytováním záruk. Zavádí zejména instituty jako „conformity with the contract of sale“[11] a „guarantee“.[12]
 
2. Shoda zboží s kupní smlouvou
 Směrnice v čl. 2 odst. 1 stanoví povinnost prodávajícího dodat spotřebiteli zboží, které je ve shodě s kupní smlouvou,[13] a dále v čl. 2 odst. 2 stanoví, co se za shodu se smlouvou považuje. Je zde vyjádřena presumpce shody zboží se smlouvou v případě, kdy jsou splněny všechny náležitosti zboží směrnicí vyžadované, zejména pak jeho bezvadnost.

Často citovaný čl. 5 odst. 1 není stěžejním ustanovením v rámci celé směrnice a nezakládá žádnou odpovědnost prodávajícího za rozpor zboží se smlouvou, natož zákonnou záruku prodávajícího. Odpovědnost pro­ dávajícího za rozpor zboží se smlouvou zakládá čl. 3 odst. 1 směrnice s marginální rubrikou „Práva spotřebitele“,[14] když v návaznosti na výše zmíněnou povinnost prodávajícího dodat zboží ve shodě se smlouvou stanoví, že prodávající odpovídá spotřebiteli za rozpor zboží se smlouvou, který existoval v době převzetí zboží.[15] V dalších odstavcích pak čl. 3 směrnice pro případ takového rozporu upravuje práva spotřebitele vůči prodávajícímu. Stejně jasně hovoří i uvozující ustanovení směrnice, která v bodu 17 mimo jiné stanoví, že je vhodné časově omezit dobu, ve které prodávající odpovídá za shodu zboží se smlouvou existující v době převzetí zboží spotřebitelem.[16] Směrnice tedy výslovně v čl. 3 odst. 1 váže odpovědnost prodávajícího na existenci rozporu zboží se smlouvou v době převzetí zboží spotřebitelem, což odpovídá naší právní úpravě odpovědnosti za shodu s kupní smlouvou podle § 616 odst. 1 ObčZ.

Čl. 5 směrnice upravuje pouze lhůty,[17] které se v souvislosti s touto problematikou uplatňují. Tento článek v odst. 1 věta první mimo jiné stanoví, že prodávající je odpovědný podle čl. 3 této směrnice (spotřebiteli náleží práva stanovená v čl. 3 této směrnice), pokud rozpor se smlouvou vyjde najevo v průběhu dvou let od převzetí zboží spotřebitelem.[18] Toto ustanovení tedy nezakládá zvláštní odpovědnost prodávajícího (ta je již založena v čl. 3 odst. 1 směrnice), ale v souladu s uvozujícími ustanoveními pouze limituje dobu, ve které prodávající odpovídá za shodu se smlouvou.

Dále čl. 5 odst. 1 věta druhá směrnice stanoví, že pokud podle legislativy členských států je uplatnění práv spotřebitele stanovených v čl. 3 této směrnice omezeno určitou lhůtou, taková lhůta nesmí uplynout dříve než za dva roky ode dne převzetí zboží spotřebitelem.[19] Toto ustanovení tedy sleduje obdobný cíl jako ustanovení uvedené v první větě tohoto odstavce a pouze reflektuje stav, kdy některé členské státy, podobně jako ČR v § 599 odst. 1 ObčZ, omezují prekluzivní lhůtou uplatnění práv z odpovědnosti za rozpor zboží se smlouvou existující v době jeho převzetí. Směrnice tak v souladu se svý­ mi uvozujícími ustanoveními garantuje spotřebiteli k uplat­ ně­ ní jeho práv dvouletou lhůtu ode dne převzetí zboží, a to bez ohledu na charakter zboží.[20]

Jediným smyslem čl. 5 odst. 1 směrnice je tedy stanovit lhůtu tak, aby k uplatnění práv přiznaných touto směrnicí spotřebiteli, která vyplývají z odpovědnosti prodávajícího za rozpor zboží se smlouvou existující již v době převzetí zboží, mohlo dojít minimálně ve lhůtě dvou let ode dne převzetí zboží a aby zároveň byla limitována doba odpovědnosti prodávajícího za shodu zboží se smlouvou, tedy stanovit tuto lhůtu zároveň jako maximální. Podle našeho názoru toto ustanovení ani jiné ustanovení směrnice nezakládají ve prospěch spotřebitelů žádné jiné instituty, k jejichž uplatnění by došlo přímo na základě zákona, jako je třeba v právu ČR zákonná záruka za vady zboží. Jediný institut, který směr­ ni­ ce vyžaduje po členských státech uplatňovat přímo ze zákona, je tedy odpovědnost prodávajícího za rozpor zboží se smlouvou existující již v době jeho převzetí.
 
3. Záruka
Pokud směrnice upravuje v čl. 6 záruky,[21] tak má v souladu se svými uvozujícími ustanoveními a čl. 1 odst. 2 písm. e) směrnice[22] na mysli tzv. obchodní záruky, neboli záruku prodávajícího za vady zboží danou spotřebiteli formou jednostranného záručního prohlášení na základě jeho dobrovolné vůle. Institut obchodní záruky je strikt­ ně odlišován od institutu shody s kupní smlouvou a směrnice ohledně práv a povinností z obchodní záruky plně odkazuje na podmínky uvedené v záručním prohlášení a v příslušné reklamě. Obsah obchodní záruky není nijak spojován s obsahem shody s kupní smlouvou, naopak se očekává, že obsah obchodní záruky půjde nad rámec obsahu shody s kupní smlouvou.

4. Institut vyvratitelné právní domněnky v. institut zákonné záruky
 Výše jsme se zmínili o výrazném prvku ochrany spotřebitelů v právu ČR, kterým je uplatňování zákonné záruky za vady zboží v mnoha právních vztazích, která představuje objektivní odpovědnost prodávajícího za vady zboží, které se projeví v záruční době bez ohledu na to, zda existovaly již v době převzetí či nikoliv. Tím se sleduje zvýhodnění spotřebitele zejména v tom směru, že není nucen prokazovat existenci vady zboží v době jeho převzetí, což se v moderní době spotřební společnosti stává pro spotřebitele jinak velkým problémem. S ohledem na praktickou zkušenost, že vady, které se u zboží vyskytnou v krátké době ode dne jeho převzetí spotřebitelem, existují zpravidla již při jeho převzetí, stanoví pak zákonodárce délku záruční doby. V této souvislosti je otázkou, jestli soudobé praktické zkušenosti nasvědčují tomu, že ještě po uplynutí doby téměř 24 měsíců je nanejvýš pravděpodobné, že vyskytnuvší se rozpor zboží se smlouvou tu byl již v době jeho převzetí, nebo jestli se jedná spíše o neodůvodněné zvýhodnění spotřebitelů na úkor rozumně očekávanému průběhu věcí.

Právo ES se s problémem prokazování existence rozporu zboží s kupní smlouvou spotřebitelem vypořádává odlišně, a to pomocí institutu vyvratitelné právní do­ mněn­ ky, podle které rozpor se smlouvou, který se vyskytne u zboží ve lhůtě 6 měsíců ode dne jeho převzetí, se považuje za existující již v okamžiku převzetí, přičemž je prodávajícímu dána možnost prokázat opak nebo prokázat nemožnost uplatnění této domněnky s ohledem na podstatu spotřebního zboží (čl. 5 odst. 3 směrnice). Na rozdíl od zákonné záruky umožňuje institut vyvratitelné právní domněnky přihlédnout k podstatě a účelu použití spotřebního zboží, přičemž rozdíl mezi oběma instituty je tím výraznější, čím delší by měla být obecná zákonná záruční doba.

Lze konstatovat, že náš zákonodárce přijal právní úpra­ vu vyvratitelné právní domněnky v souladu s požadavky směrnice (§ 616 odst. 4 ObčZ), která by se měla uplatnit paralelně se zákonnou zárukou za shodu zboží s kupní smlouvou podle § 620 odst. 1 ObčZ. Je otázkou, který z těchto dvou institutů je účelnější, přiměřenější a lépe odpovídá požadavkům práva ES.

 IV. Závěr

Kromě změn, které byly nezbytně nutné k přizpůsobení našeho práva právním aktům ES, byla též významně prodloužena obecná zákonná záruční doba, aniž by došlo současně k zohlednění skutečnosti, že ne všechno spotřební zboží, na které je tato obecná záruční doba aplikovatelná, je určeno ke spotřebě v tak dlouhém časovém úseku.

Zejména v případě výše naznačeného problémového okruhu zboží bude od 1. 1. 2003 vznikat obtížně řešitelná situace, kdy se na toto zboží podle novelizované právní úpravy bude vztahovat zákonná záruka za vady se záruční dobou v délce 24 měsíců, přestože ze samé podstaty zboží nebo z účelu jeho použití stanoveného výrobcem vyplývá, že je určeno ke spotřebě v mnohem kratším časovém úseku, přičemž v delším časovém úseku (nepřesahujícím však dobu 24 měsíců ode dne převzetí zboží) se jeho užitné vlastnosti vytrácejí. Podle platné právní úpravy by odpovědnému prodávajícímu nezbylo než vyhovět případným nárokům spotřebitele ze zákonné záruky za shodu zboží se smlouvou, pokud by vady takového zboží řádně reklamoval v záruční době. Na rozdíl od práva ES, které stojí zcela na odpovědnosti prodávajícího za rozpor zboží se smlouvou existující v době převzetí zboží spotřebitelem, naše právní úprava od 1. 1. 2003 klade důraz na zákonnou záruku za vady zboží, přičemž obecná záruční doba byla významně prodloužena z 6 na 24 měsíců. Právní úpravu zákonné záruky prodávajícího za vady, které se projeví jako rozpor s kupní smlouvou, právo ES po členských státech přitom vůbec nevyžaduje.

Za dlouhodobě nevyhovující lze považovat případné řešení, ke kterému otevírá prostor § 620 odst. 1 věta druhá ObčZ, totiž na základě právního předpisu autoritativní určování kategorií spotřebního zboží, na jehož obalu, v návodu k němu přiloženém nebo na něm samotném by byla uvedena lhůta k použití takového zboží, jejímž uplynutím by záruční doba skončila. Takové řešení, které upřednostňuje vůli státu před přirozenými vlastnostmi spotřebního zboží, se zdá být v rozporu s živelně se rozvíjejícím volným trhem, a tím pádem i s cíli ES.

Kromě výše uvedeného lze též konstatovat, že právní úprava odpovědnosti za shodu zboží se smlouvou po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 136/2002 Sb. není v souladu s právem ES též proto, že nezohledňuje prodloužení lhůty pro uplatnění práv spotřebitele z odpovědnosti za rozpor se smlouvou u zboží, na které se podle novelizovaného občanského zákoníku nevztahuje obecná záruční doba. Pokud se tedy u takového zboží projeví rozpor se smlouvou, který existoval již při převzetí zboží spotřebitelem, až po uplynutí 6 měsíců ode dne převzetí, spotřebitel se nemůže domáhat práv z odpovědnosti za vady existující v době převzetí, protože mu uplynula šestiměsíční prekluzivní lhůta stanovená v § 599 odst. 1 věta druhá ObčZ (podpůrně i § 504 ObčZ), což je v rozporu s výše naznačeným smy­ slem ustanovení čl. 5 odst. 1 směrnice.

K harmonizaci našeho práva by bylo patrně vhodnější, kdyby zákonodárce místo prodloužení obecné záruční doby stanovil v § 626 ObčZ pro veškeré spotřební zboží, podobně jak speciálně učinil pro věci rychle se kazící a věci použité, prekluzivní lhůtu v délce 24 měsíců ode dne převzetí zboží (prodloužení prekluzivní lhůty z 6 na 24 měsíců stanovené v § 599 odst. 1 ObčZ, která se vztahuje na všechny kupní smlouvy podle občanského zákoníku, se zdá být nevhodné), ve které by spotřebitel musel podle § 625 ObčZ svá práva z odpovědnosti za rozpor zboží se smlouvou existující v době jeho převzetí u prodávajícího uplatnit, což by plně vyhovovalo požadavku čl. 5 odst. 1 směrnice. Poté, co by spotřebitel případně promeškal prekluzivní lhůtu k uplatnění svých práv vyplývajících pro něj ze zákonné záruky, mohl by se ještě v souladu se směrnicí domáhat svých práv z odpovědnosti za rozpor se smlouvou za předpokladu, že tento existoval již v době převzetí zboží, a to až do uplynutí 24 měsíců ode dne převzetí zboží. V tomto případě by však musel prokazovat, že zboží bylo v rozporu se smlouvou již v době převzetí.

Dále lze konstatovat, že novela nezohlednila skutečnost, že pro účely směrnice se považuje za kupní smlou­ vu též smlouva, na základě které má být zboží pro spotřebitele teprve zhotoveno nebo vyrobeno (v našich podmínkách smlouva o dílo).[23] Právní úprava odpovědnosti za rozpor s kupní smlouvou, která by se podle směrnice měla uplatnit na kupní smlouvu při prodeji spotřebního zboží v obchodě, by se měla též uplatnit na smlouvu o dílo, podle které má být smluvené spotřební zboží pro spotřebitele teprve zhotoveno nebo vyrobeno. Při uplatnění odpovědnosti zhotovitele za vady existující v době převzetí zhotoveného zboží se v právu ČR uplatní obecné ustanovení § 504 ObčZ, které stanoví šestiměsíční prekluzivní lhůtu ode dne převzetí k vytknutí vad zboží u zhotovitele, což je pravděpodobně v přímém rozporu s požadavky směrnice.

Ve světle výše uvedených skutečností se zdá, že při transpozici směrnice došlo k nedorozumění mající svou příčinu ve výkladu čl. 5 odst. 1 bez přihlédnutí k celému znění směrnice, čímž se právní úprava ČR obsažená v občanském zákoníku ve znění zákona č. 136/2002 Sb. stává v určitém ohledu problematičtější než před přijetím tohoto zákona a jako jediné vyhovující řešení lze patrně doporučit změnu právní úpravy, která by více reflektovala požadavky směrnice. V opačném případě se budou výrobci, dovozci a koneční prodejci problémového okruhu spotřebního zboží podnikající na území našeho státu patrně potýkat s problémy, které jsou zcela v rozporu s logikou věci a podstatou obchodu, a které nemusí řešit v žádné ze zemí EU.


Poznámky pod čarou:
* Autoři jsou právníky advokátní kanceláře Nipl, Žák, Slavíček & spol. v Praze
[1] Poslanecká sněmovna 1998–2002, sněmovní tisk č. 1024/0, vládní návrh občanského zákoníku.
[2] Directive 1999/44/EC of the European parliament and of the Council of 25 May 1999 on certain aspects of the sale of consumer goods and associated guarantees.
[3] Důvodová zpráva, II. zvláštní část, část první čl. I, k bodu 3.
[4] Za takové zboží lze považovat jen léčiva určité druhy potravin a surovin.
[5] Pokud z kontextu nevyplývá jinak, jsou ustanovení občanského zákoníku citována podle znění účinného k 1. 1. 2003.
[6] Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2001.
[7] Oulík, J. Prodej v obchodě a odpovědnost za vady. Praha: Panorama, 1980.
[8] Doslova přeloženo jako zákonná záruka.
[9] Doslova přeloženo jako obchodní záruka.
[10] Obchodní záruka je chápána zejména jako pro spotřebitele prospěšný prostředek konkurenčního boje na trhu s obdobným spotřebním zbožím; odtud také našemu právu zvláštně znějící název institutu. Tak např. úvodní ustanovení směrnice samotné ve svém bodu 21 uvádějí: „…pokud se týká určitých kategorií zboží, prodejci a výrobci běžně poskytují spotřebitelům záruku pro případ jakékoliv vady, která se projeví v určité lhůtě … tento obvyklý postup může podpořit konkurenci … poskytování záruk je legitimní marketingová metoda…“
[11] Doslova přeloženo jako shoda s kupní smlouvou.
[12] Tak např. směrnice v čl. 1 odst. 2 písm. e) uvádí pro své účely definici pojmu „guarantee“ takto: „Zárukou se rozumí jakýkoliv závazek/slib prodávajícího nebo výrobce daný spotřebiteli bez jakékoliv zvláštní protihodnoty, a to závazek vrátit zaplacenou kupní cenu, vyměnit, opravit nebo jinak napravit spotřební zboží, pokud dané zboží neodpovídá vlastnostem uvedeným v záručním prohlášení nebo v příslušné reklamě.“
[13] „The seller must deliver goods to the consumer which is in conformity with the contract of sale.“
[14] „Rights of the consumer“
[15] „The seller shall be liable to the consumer for any lack of conformity which exists at the time the goods were delivered.“
[16] „Whereas it is appropriate to limit in time the period during which the seller is liable for any lack of conformity which exists at the time of delivery of the goods ...“
[17] „Time limits“
[18] „The seller shall be liable under Article 3 where the lack of conformi­ ty becomes apparent within two years as from delivery of the goods.“
[19] „If, under national legislation, the rights laid down in Article 3(2) are subject to a limitation period, that period shall not expire within a period of two years from the time of delivery.“
[20] Směrnice tedy nerozlišuje mezi několika druhy spotřebního zboží, jak činí novelizovaný § 620 odst. 1 ObčZ.
[21] „A guarantee shall be legally binding on the offeror under the conditions laid down in the guarantee statement and the associated advertising.“
[22] Viz poznámka sub 10.
[23] Čl. 1 odst. 4 směrnice: „Contracts for the supply of consumer goods to be manufactured or produced shall also be deemed contracts of sale for the purpose of this Directive.“