Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2678/2006

Z odůvodnění: Krajský soud změnil rozsudek ze dne 15. 11. 2005 (jímž okresní soud vyloučil spoluvlastnické podíly na označených nemovitostech z exekucí vedených u něj), tak, že vylučovací žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že k jejímu podání je aktivně legitimován pouze ten, kdo byl vlastníkem věci v době vydání exekučního příkazu prodejem nemovitostí; následně již nelze účinně provádět žádné právní úkony, které by měly za následek změnu vlastnictví. Jelikož žalobci vyzvali povinného O. B. k vrácení daru až po vydání exekučního příkazu prodejem nemovitostí, aktivní legitimace k podání žaloby jim nesvědčí.

V dovolání – jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ namítají žalobci nesprávné právní posouzení věci. Jsou přesvědčeni, že ustanovení § 47 odst. 4 EŘ, brání tomu, aby nemovitosti postižené exekučním příkazem platně převedl povinný. Nelze je však aplikovat na případ, kdy jednostranný právní úkon vedoucí ke změně vlastnictví k nemovitostem učiní osoba od povinného odlišná. Přitom pro rozhodnutí o vylučovací žalobě je vždy rozhodující stav v době jeho vyhlášení, takže soud v něm může zohlednit skutečnosti, jež tu v době nařízení exekuce ještě nebyly. Navrhli, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.

Dovolání – přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ – je důvodné.

Podle § 335a odst. 1 OSŘ je pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí rozhodující stav v době zahájení řízení.

Podle § 47 odst. 4 EŘ majetek, který je postižen exekučním příkazem, nesmí povinný převést na jiného, zatížit ho nebo s ním jinak nakládat. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný.

S právním názorem odvolacího soudu, podle něhož k podání žaloby na vyloučení nemovitostí z exekuce je aktivně legitimován pouze ten, kdo je vlastníkem nemovitostí v době vydání exekučního příkazu, se nelze ztotožnit. V usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1222/96, uveřejněném v Soudní judikatuře č. 11, roč. 1997, pod č. 89, a v usnesení ze dne 20. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2125/99, uveřejněném v Soudní judikatuře č. 12, ročník 2000 pod č. 139, Nejvyšší soud vyložil, že stav, jaký tu byl v den zahájení řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí (§ 335a odst. 1 OSŘ ) je – z hlediska vlastnictví postižených nemovitostí – rozhodující pouze pro posouzení toho předpokladu pro nařízení výkonu, jenž spočívá v tom, aby bylo prokázáno, že nemovitost je ve vlastnictví povinného (§ 335 odst. 1 OSŘ ). Přejde-li po zahájení řízení vlastnické právo z povinného na jinou osobu, nebrání tato skutečnost sama o sobě vyhovění návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí.

To, že přechod vlastnictví k nemovitostem, k němuž došlo až po zahájení řízení o výkon rozhodnutí, je bezvýznamný ve stádiu nařízení výkonu, však neznamená, že by byl bezvýznamný i ve stádiu vlastního provedení výkonu. Ve výše uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud vyložil, že osoba, která se stala novým vlastníkem nemovitosti postižené výkonem rozhodnutí, se může po nařízení výkonu bránit postupem podle § 267 odst. 1 OSŘ , i když v době zahájení řízení ještě vlastníkem nebyla. Pro rozhodnutí o vylučovací žalobě totiž není rozhodující stav v době zahájení řízení o výkon rozhodnutí, ale v době rozhodnutí o žalobě (§ 154 odst. 1 OSŘ ). To soudu v řízení o této žalobě umožňuje zohlednit i skutečnosti, k nimž soud při nařízení výkonu rozhodnutí přihlížet nemohl, neboť byl vázán ustanovením § 335a odst. 1  OSŘ . Ke stejnému závěru dospívá i odborná literatura (srov. Kůrka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha : Linde, 2004, str. 825).

Je třeba přisvědčit též námitce dovolatelů, že § 47 odst. 4 EŘ brání tomu, aby majetek postižený exekučním příkazem převedl na jiného povinný. Nebrání však tomu, aby povinný účinně pozbyl vlastnictví k postiženým věcem v důsledku úkonů třetích osob nebo jiných právních skutečností (kupříkladu odstoupí-li prodávající od smlouvy, podle níž povinný koupil postižené věci, uplyne-li lhůta zakládající nevyvratitelnou domněnku vypořádání společného jmění manželů nebo – jak je tomu i v souzené věci – vyzve-li dárce povinného k vrácení daru). Na základě těchto skutečností povinný pozbude vlastnictví k postiženým věcem nebo podílům na nich, i když nastanou až po nařízení exekuce nebo po vydání exekučního příkazu.

Lze tedy uzavřít, že právní názor odvolacího soudu, podle něhož okolnost, že dárce vyzval obdarovaného – povinného k vrácení daru až po vydání exekučního příkazu postihujícího dar, sama o sobě brání tomu, aby se dárce domáhal vyloučení daru z exekuce (i kdyby podmínky vrácení daru podle § 630 ObčZ byly splněny), správný není.

Nejvyšší soud proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, OSŘ ).