§ 126 odst. 1 ObčZ

Dochází-li ze strany žalovaného k neoprávněným zásahům do vlastnického práva žalobce k pozemku v důsledku nejasné hranice mezi sousedními pozemky, může se žalobce domáhat ochrany svého vlastnického práva žalobou na zdržení se užívání pozemku žalobce, případně jeho části, žalovaným.

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1908/2000
 
Z odůvodnění: Soud prvního stupně rozsudkem uložil žalované 1. a 2. povinnost „vyklidit část pozemku č. 77 v k. ú. V., ve vlastnictví žalobce označenou na geometrickém plánu K. P. ze dne 27. 9. 1996, potvrzeného Katastrálním úřadem v Č., dne 30. 10. 1996, jako díl „a“ o výměře 5 m2“. Dále určil, že „část parcely č. 76 o výměře 6,90 m2 v k. ú. V., tak jak byla vytýčena v měřičském náčrtku soudního znalce Ing. F., ze dne 28. 4. 1996, který tvoří přílohu č. 1 znaleckého posudku, ze dne 26. 4. 1996, je ve vlastnictví žalobce“.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem domu č. p. 28 se stavební plochou č. 77 v katastrálním území V. Žalované jsou spoluvlastnicemi sousedního pozemku parc. č. 76 s domem č. p. 29, každá z poloviny. Hranice mezi parc. č. 77 a 76 je dána zdmi řadových domů č. p. 28 a 29. Za těmito domy se nachází dřevěný plot, který však podle znaleckého posudku znalce Ing. V. F. z 28. 4. 1996 není postaven v hranici těchto parcel, jak je vyznačena v katastrální mapě, ale nachází se na parcele žalobce č. 77. Podle této mapy, která byla zpracována v roce 1980, tak plot odděluje část (trojúhelník) parc. č. 77 o výměře 5 m2, vyznačenou písmenem „a“ v geometrickém plánu K. P. z 27. 9. 1996. Kromě toho však podle katastrálních map z roku 1891 a 1929 náleží k parc. č. 77 ještě další plocha ve tvaru trojúhelníku o výměře 6,90 m2, která při mapování v roce 1980 byla bez podkladů o změně ve vlastnictví zakreslena jako parc. č. 76. Na ploše těchto trojúhelníků se nachází studna, „která přináležela k domu na parc. č. 76 a která vznikla v době, kdy mezi právními předchůdci nevznikaly spory, byly mezi nimi dobré sousedské vztahy a při obezdívce studny došlo k jejímu obezdění dřevěným plotem“. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalované neoprávněně zasahují do vlastnického práva žalobce k pozemku parc. č. 77, neboť bez právního důvodu užívají část této parcely označenou písmenem „a“, a že žalobce je také vlastníkem části parcely v současné době vedené jako parc. č. 76, jak je vymezena v měřickém náčrtu, a má proto naléhavý právní zájem na určení tohoto práva ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ.

K odvolání žalované 2. odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované 2. tak, že zamítl žalobu, aby jí bylo uloženo vyklidit část pozemku č. 77 označenou písm. „a“ v předmětném geometrickém plánu, ve vztahu k oběma žalovaným změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že část parc. č. 76 o výměře 6,90 m2 je ve vlastnictví žalobce. Odvolací soud zaujal právní názor, že soud nemůže vyhovět žalobě, jejíž žalobní petit by byl po převzetí do výroku rozsudku nevykonatelný. Tak by tomu bylo v dané věci, kdy se žalobce domáhá vyklizení pozemku a chce nastolit stav, že pozemek bude prázdný. Ustálená soudní praxe vychází vzhledem ke znění § 343 odst. 1, 2 OSŘ z toho, že žalobou na vyklizení nemovitosti lze se domoci jen odstranění věcí movitých z nemovitosti. Na předmětném pozemku se však nachází stavba. Nemovitou stavbu nelze přemístit jinam, lze ji jen odstranit demolicí. Proto vlastník pozemku, na kterém je umístěna stavba, jejíž vlastníkem je někdo jiný, se může (nejde-li o neoprávněnou stavbu podle § 135c ObčZ) domáhat žalobou jen odstranění stavby podle § 126 ObčZ. Dále dospěl k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem specifikované části parc. č. 76. Tvrdí totiž, že jde o část jeho parc. č. 77 a v katastru nemovitostí je jako vlastník této parc. č. 77 zapsán. Mohl by se tedy domáhat jen ochrany svého vlastnického práva, a to žalobou na zdržení se zásahů žalovanými do tohoto práva nebo vyklizení této části parcely. Žaloba by obstála podle ustálené judikatury také v případě, že by tvrdil vydržení vlastnictví. Důvodné pochybnosti o existenci naléhavého právního zájmu vznikají také proto, že žalobci jde podle obsahu žaloby o určení hranice jeho pozemku parc. č. 77 a žalobci nic nebrání, aby se se žádostí o nové vyměření hranic obrátil na katastrální úřad (viz R 53/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým napadl měnící výroky rozsudku odvolacího soudu. Považoval za nesprávný závěr odvolacího soudu, že nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnictví ke specifikované části parc. č. 76. Odůvodnění odvolacího soudu nemůže obstát, neboť v katastru nemovitostí je sice jako vlastník parc. č. 77 zapsán žalobce, ale jen parcely o výměře 216 m2. To znamená bez dalších 6,90 m2, které při mapování probíhajícím v roce 1979 byly připojeny k parc. č. 76 a jako vlastnice této parcely jsou zapsány právě žalované. Dále žalobce namítá, že není správné zjištění odvolacího soudu, že na části „a“ parc. č. 77 se nachází jen studna.

Dovolání je opodstatněné.

Podle § 120 odst. 4 OSŘ může soud též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků. Zákon umožňuje soudu, aby činil skutkové zjištění o tvrzeních účastníků nejen pomocí důkazních prostředků uvedených příkladmo v § 125 OSŘ a násl., ale i z nesporného tvrzení účastníků. Ani nesporné tvrzení účastníků však nezbavuje soud možnosti, aby případně ověřil pravdivost takového tvrzení obvyklými důkazními prostředky, zejména když z dosud provedeného dokazování nespornost takového tvrzení nevyplývá. Tak v dané věci bylo od počátku žalobcem tvrzeno, že na části pozemku parc. č. 77, vymezené písmenem a) specifikovaným geometrickým plánem, kterou mají žalované vyklidit, je také jejich dřevěný plot, což ani žalované nepopíraly. Pokud při jednání odvolacího soudu 27. 1. 2000 účastníci prostřednictvím právních zástupců prohlásili, že na této části pozemku parc. č. 77 se nachází jen studna, měl odvolací soud toto shodné tvrzení ještě alespoň výslechem účastníků ověřit. Jestliže tak neučinil, jde o vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Kromě toho i kdyby se na uvedené části pozemku parc. č. 77 skutečně nacházela jen studna a soud dospěl k závěru, že adekvátním prostředkem ochrany vlastnického práva k pozemku je jen žaloba na její odstranění, měl žalobce, zejména když formulace žalobního petitu vyplývá také z procesního předpisu, poučit, že žalobní petit je v rozporu s vylíčenými skutečnostmi. Pokud tak neučinil, jde rovněž o vadu řízení ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ.
Žalobce se také domáhal určení, že je vlastníkem části parc. č. 76, jejímiž vlastnicemi jsou podle katastru nemovitostí žalované. Tvrdil, že při posledním mapování provedeném v roce 1980 došlo ke změně hranic mezi jeho parc. č. 77 a parc. žalovaných č. 76, tak, že v katastru nemovitostí je nyní část jeho pozemku vyznačena jako pozemek parc. č. 76. V takovém postupu nelze spatřovat nic jiného, než že se žalobou na určení vlastnictví k této části parcely žalobce domáhá v obecném smyslu ochrany tvrzeného vlastnického práva, resp. lze dovodit, že má naléhavý právní zájem na určení tohoto práva ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ. V daném případě je hranice objektivně zjistitelná, soudní rozhodnutí má deklarovat existující vlastnické právo. Odvolací soud také uvedl, že žalobce se může domáhat u katastrálního úřadu nového zaměření hranic parc. č. 77 a v té souvislosti odkázal na R 53/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Jde o stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 29. 3. 1973, Cpj 25/73, v němž bylo uvedeno: „Vyskytují se ještě případy, že žalobce se obrací na soud se žádostí o určení či vyměření hranice mezi jeho pozemky a pozemky žalovaných a tvrdí, že hranice mezi sousedícími pozemky jsou nejasné a z tohoto důvodu mezi nimi dochází k nesrovnalostem. Soudy tu mají vést žalobce k úpravě návrhů tak, že žalovaný je povinen zdržet se užívání části pozemku patřícího žalobci. Jestliže totiž nejde o neoprávněný zásah do vlastnictví, nic nebrání žalobci, aby se obrátil na příslušné středisko geodézie se žádostí o nové vyměření hranic, a i kdyby žalovaný tomuto novému vyměření bránil, mají orgány geodézie dostatek právních prostředků, aby bez zásahu soudu mohly takové měření provést. Tyto prostředky jim poskytuje zákon č. 46/1971 Sb., o geodézii a kartografii.“ I uvedené stanovisko tedy připouští žaloby na ochranu vlastnického práva vyplývající z toho, že mezi vlastníky sousedních pozemků dochází k „nesrovnalostem“ ohledně hranic jejich pozemků.